Zálesáctví v černobylské zóně: road movie Markijana Kamyše

Zatím píše práce, které mohou být označeny prostě jako černobylské. Kamyšův otec byl tzv. likvidátorem, to znamená, že byl v roce 1986 zapojen v okolí černobylské elektrárny do značně dramatických záchranných prací.

Jeho syn, který se narodil půl třetího roku po katastrofě, v říjnu 1988, má zřejmě Černobyl v genech a vnímá ho jako středobod vlastního osudu. Už po léta brázdí zónu kolem elektrárny nejméně dvacetkrát do roka, občas i několikrát měsíčně. Vstupuje do ní zásadně ilegálně a při svých návštěvách vždy stráví několik dní putováním, které je i není bezcílné. Chodí většinou sám, ale není tam sám, protože podobných zájemců je více – motivace může být ovšem různá. Se spacákem, cigaretami a základními potravinami a nápoji, mezi nimiž neschází ani becherovka. Navštěvuje hlavně vesnice i jeden ze zbylých chrámů (ve vsi Krasno) – pozdní, ale po svém krásný a dosud zachovalý. Nepohrdne ale ani zajímavostmi mrtvého města Prypjať, kam jezdí oficiální turisté. Rád zavítá také co nejblíže k areálu nefunkční elektrárny a objektů v jejím okolí. Všímá si postupné degradace opuštěných vesnic a domů, na které se podepisuje čas, příroda, ale také legální i nelegální návštěvníci.

Autor má o strach postaráno: nebojí se pít vodu z tamních řek a ví jak kde chutná. Jedna z místních říček se mimochodem jmenuje Už, Užhorod ale leží na jiném Uži. Když to nejde jinak, pije Kamyš i z kaluží, úroveň radiace ho nezajímá. Zvláště náročné jsou Kamyšovy zimní výpravy – sněhu napadne v zóně obvykle víc než dost. Proto nepřekvapí, že tento autor dobře poradí co a jak komukoli, kdo by ho chtěl v této formě turistiky či zálesáctví následovat. Jiný, dnes už známý prozaik, Artem Čapaj, napsal, že se najde sotva půl stovky lidí, kteří by znali Zónu z její neoficiální či neformální stránky tak dobře. Zasloužila se o to jistě skutečnost, že Kamyš pohrdá oficiálními turistickými zájezdy, které do zóny stále častěji míří. Sem tam vodí do zóny někoho ze svých známých, jednou se do ní vypravil s dvojicí dobrodružství chtivých Španělů. Musí se vyhýbat ochranným hlídkám, které ho ale občas polapí. Výsledkem je však pouze sepsání protokolu a nucený odjezd do Kyjeva. Účastníci příslušného správního řízení přitom najisto vědí, že se zase za čas v zóně potkají.

Kamyš svou zónu miluje i nenávidí – vede ho do ní stále znovu jakási trošku zvrácená touha po dobrodružství, samotě či určité formě usebrání. Prochodil ukrajinskou část izolovaného území křížem krážem, zjevně se ale nepokoušel o vstup do jeho běloruské části: byly by z toho asi nepříjemnosti. Prožil v zóně, jak si to spočítal, nejméně dvě stě dní života. Protože kniha byla dokončena v roce 2014, tuto bilanci dnes už jistě výrazně překonal.

Je patrné, že autor vnímá podivnou krásu postižené krajiny a není schopen akceptovat některé z místních změn. Velmi kriticky mluví o novém „úkrytu“, který byl vybudován za mezinárodní účasti a před necelým rokem poničenou elektrárnu i již chátrající původní úkryt překryl. Kamyš vnímá, jak ubývá v zóně kovového materiálu v důsledku jeho ilegálního sběru a odvozu, sám se ale podílí na likvidaci dřeva coby stavebního materiálu, který ve vesnicích převažoval – v noci je přece třeba se nějak zahřát. Obdivuje poslední zbytky agitačních fresek z brežněvovského období, neméně ho však zaujme ještě nezaniklé heslo napsané v dožívajících kasárnách rudou barvou na jakémsi kovovém artefaktu: „My pobědim těbja, Rejgan!“, čili „Zvítězíme nad tebou, Reagane!“

Zajímavé je, že problémy ukrajinské současnosti do textu Kamyšovy knížky téměř nevstupují, ač se dění na Majdanu aktivně zúčastnil. Nedovíme se tedy, zda a jak současné události prožívá a jaký k nim, zaujímá postoj. A o jeho osobním či pracovním životě se nedovídáme také nic, jako by neexistoval. Je to nepochybně svérázný intelektuál – ve své knížce dvakrát odkazuje na nejznámější ukrajinskou básnířku současnosti – Linu Kostenko. To zálesácké intelektuálství (v dobrém slova smyslu) poznáme ovšem i z toho, jak autor uvažuje a píše. Že je jeho jazyk nemálo vzdálen spisovné normě, není samozřejmě rozhodující. Chceme-li se dostat ještě více do „bezdějového děje“, pomůže nám v tom i zhruba třicítka barevných fotografií, které atmosféru v zóně, jejíž jméno píše Kamyš s velkým Z, dokreslují. Všimneme si mimo jiné toho, co známe z jiných snímků: v této oblasti byla až do dne D z konce dubna 1986 prosazována na úkor domácího jazyka ruština – ukrajinština měla v Ukrajině skončit.

Autorovy texty můžeme označit slovem minireportáže (s esejovitým přídechem), ale zrovna tak bychom je mohli chápat jako určitou road-movie na pokračování, která jako by nikdy neměla skončit. Kniha, kterou lze označit také za svéráznou ódu na nezadržitelně zanikající část ukrajinského regiónu zvaného Polesí (Polissja), byla přeložena do francouzštiny. V závěru se nicméně musíme ptát, zda a jak hodlá „zónoholik“ (jak si také sám říká) v tomto způsobu nakládání se svým životem pokračovat. A pokud ano, zda bude o svých zážitcích a dojmech dále psát a zda nebude výsledek více méně stále stejný. Pro Kamyše jako spisovatele by to asi znamenalo pomalou a neúprosnou smrt. Zatím lze jeho knížku i způsob vnímat jako obohacení současné ukrajinské prózy či reportážní publicistiky.

Kamyš, M. (2015): Oformljandija abo Prohulka v Zonu. Kyjiv, Nora-druk. Stran 106 (6), obrazové přílohy. /ISBN 978-966-8659-58-4/

(boz)

Zdroj https://www.myaukrajina.cz/index.php/node/302